Reportaža o Srbiji u češkom časopisu TRAVEL DIGEST sa 25 fotografija

TD_03_2016_well_srbsko

Srbsko

tak, jak ho určitě

neznáte

Vynikající srbský fotograf Dragoljub

Zamurović poskytl naší redakci

výběr ze své mnohaleté práce, při níž

dokumentoval vizuální podobu své země.

Srbsko rozhodně stojí za návštěvu.

Napsal Pavel Vondráček

Srbsko jsem poprvé spatřil v Rumunsku. Přesněji na vápencovém kopci vysoko nad Dunajem. Za mnou byla česká vesnice Svatá Helena, pode mnou obrovitá řeka a přede mnou zelené chomáče bukových lesů rostoucích na strmých skalách tvořících srbský břeh.

Bylo to na počátku devadesátých let a v té zemi naproti se odehrávala občanská válka. Tehdejší Jugoslávie se pomalu drolila – vzniklo Slovinsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Makedonie a nakonec Kosovo. Jádro kdysi velké země se scvrklo na samotné Srbsko, s předimenzovaným Bělehradem a s pověstí extrémně nacionalistické společnosti.

Nebyl tam důvod jezdit, času bylo málo a připadalo mi, že nástupnické státy jsou atraktivnější, bohatší na památky a že i jejich obyvatelstvo je příjemnější. Určitou roli v tom sehrál i fakt, že Srbové byli vnímáni Evropou jako hlavní viníci balkánských konfliktů: zatlačeni touto pověstí do duševního kouta se v hovorech s cizinci pod tlakem radikalizovali, a ačkoliv často nechtěli, bránili svou zemi i v případech, kdy to smysl nemělo. Vše vyvrcholilo v roce 1999, kdy NATO pod vedením Američanů bombarovalo Miloševičovo Srbsko.

Stál jsem od té doby několikrát na té banátské skále a hleděl přes Dunaj do Srbska a pocítil nutkání se tam konečně vypravit. Poprvé to bylo před deseti lety, kdy jsem vyrazil na každoroční festival balkánské dechovky, do malého města jménem Guča, sto kilometrů na jih od Bělehradu. A bylo to úchvatné. Desítky tisíc mladých lidí tančilo do ďábelského rytmu řvoucích trumpet, městečkem procházely cikánské kapely a s extatickou energií vyhrávaly v barech, hospodách a večer na zaplněném stadionu. Všude bylo narváno, tančilo se a zpívalo, grilovalo se jehněčí, v kameninových nádobách dopékalo vepřové a pivo a pálenka rakija tekla doslova – i když je to omleté spojení – proudem. Byla to exploze energie.

Tahle země je prostě jiná, na Evropu možná příliš divoká, extrémně hrdá a odlišná v mnoha detailech. Ženy se zde neoblékají střídmě, ale naopak vyzývavě, hudební vkus se zásadně liší od našeho, žije se spíše na ulici v předzahrádkách než uvnitř, místo hokeje a fotbalu se zde zaníceně fandí tenisu a basketbalu. Novak Džokovič je národní hrdina a síťové koše jsou na každém druhém rohu. Temperamentně se diskutuje o politice, i ta nejmenší vesnice má několik navzájem si konkurujících obchodů a návštěva pravoslavného kostela je někde stále společenskou nutností. Kuchyně i hudba neskrývají turecké vlivy a místo piva se pije víno. Srbsko na mne při první návštěvě, ač tehdy ještě pod vlivem ekonomického em- barga, působilo jako nezvykle energická země.

Při další návštěvě jsem se potloukal po parkově upravené bělehradské pevnosti Kalemegdan strážící na vysokém útesu soutok Dunaje a obdobně mohutné řeky Sávy. Na jedné promenádě v parku byla tehdy výstava srbského fotografa Dragoljuba Zamuroviče.

Velkoformátové fotografie ukazovaly srbský všední život: mnohé nebylo foceno nejen z úrovně člověka, ale především z výšky, neboť Zamurovič létá nad svou zemí v motorovém rogalu a fotí a fotí.

Byl jsem naprosto unesen. Před mýma očima se objevila barevná země, zabydlená rozdílnými lidmi. Venkovani v srbské Vojvodině sklízejí lány pálivé papriky, ovce se pasou ve skalnatých horách i v nížinách, stadiony jsou narvané k prasknutí, basketbal se hraje na prašné návsi, lidé se pomazávají v černém léčivém bahně, srbští venkované kouří dýmku v kraji zvaném Sandžak, muž vede koně v přes rozkvetlý broskvový háj, církevní procesí kráčí k pravoslavnému klášteru, noční bar se houpe na Dunaji … byl to velký vizuální zážitek. Tyto snímky mne donutily k tomu, abych poznal Srbsko z jiné strany. Několikrát jsem to udělal a mohu napsat, že snímky Dragoljuba Zamuroviče nelžou. Srbsko je opravdu takové: barevné, temperamentní, s divokou přírodou, tepajícími městy a extrémně vstřícnými lidmi.

Před měsícem jsem jednoho z největších srbských fotografů oslovil se žádostí o poskytnutí snímků. Ochotně souhlasil a poslal stovky svých podařených prací. Vybrali jsme jich 21, po jejichž prohlédnutí se uděláte představu, jak Srbsko vizuálně vypadá.

Dnes, kdy se omezují možnosti, kam se vydat na cesty, protože mnoho zemí známého světa pomalu zavírá brány, ať už vlastním přičiněním, nebo pod tlakem konfliktů, je Srbsko skvělou alternativou k poznání neznámé země. Tento „Nepál Evropy“ je překvapujícím způsobem příjemný, bezpečný, kultivovaný a ve srovnání s Prahou i cenově výhodný.

Zkuste Srbsko. Nebudete litovat. Navštivte Bělehrad, moderní pulsující město s úžasnou kulinářskou ulicí Skadarska, středověké kláštery v oblasti Fruška Gora, největší vojenskou pevnost v Evropě – Petrovaradín v Novém Sadu, Topolu – místo, kde jsou pohřbeni srbští králové z dynastie Karaďorďevičů, vinice v okolí města Sremski Karlovci, soutěsku Železná vrata na hranici s Rumunskem, nebo půvabnou Vovodinu ma hranicích s Maďarskem. Srbsko je blízko – autem za 10 hodin po dálnici přes Budapešť, nebo za dvě hodiny letadlem s Air Serbia přímým letem z Prahy. Ideální doba na návštěvu je léto a podzim. Čím dříve, tím lépe, než Srbsko objeví davy lidí.

 

Један коментар на упис “Reportaža o Srbiji u češkom časopisu TRAVEL DIGEST sa 25 fotografija”

  1. Zamur каже:

    Lepo je videti da neko ovako lepo piše o vašoj zemlji.

Упишите одговор.